Ke svému hranatému výročí shromáždil Vojta Adamec komorní průřez svými dílem zhruba za poslední pětiletí. Nechybí zde samozřejmě jeho charakteristické téma, s kterým je důvěrně obeznámen díky svým vlastníma sportovním aktivitám, a to je zápas. Ten je v jeho podání nejen střetem fyzické síly protivníků, ale vypovídá mnohé také o jejich mentálním zázemí. Poněkud absurdní a někdy až groteskní situace a záměrná manipulace s anatomií slouží ke stupňovaní symbolických obsahů, které toto téma odjakživa nese samo sebou. V jeho zápasech však nejde ani o velké věci národní,nebo snad přímo o věci universa, ale spíše o ony drobné detaily těsných mezilidských vztahů, které někdy bohužel nabývají podoby tvrdých střetů. Od zápasu se oddělilo samostatné téma pádu, které nyní intenzívně zpracovává jak v malbě tak v plastické podobě. Člověk zasažený úderem se ocitá na zádech. Jde o víc než o tvrdou ránu. Je to osud, který jej uvrhl přímo do nicoty, kterou symbolizuje pustá noční krajina na obrazech a krychle uzavírající hlavu a ramena muže do zničujícího sevření v právě domodelované soše.
To jsou témata, která jej provázejí řadu let. Tato výstava však stojí na obrazech a kresbách, které pracují s motivy až pohádkově fantaskními. Před pár lety, kdy pomalu dohasínala expresivní linie Vojtovy malby, objevil se mu v krajině démon, který sem zabloudil z Odysseových příběhů – ani dobytče, ani pes, ani pták, bájné zvíře, které zprvu nevěštilo nic dobrého, avšak zároveň někde hluboko vzbuzovalo pocity soucitu. Ty nakonec převládly a z pološílené bestie se postupné stává tvor sice nesourodý, který má stejně blízko k buvolovi jako ke psovi, v obou případech by se však jednalo o dobrácké obry. S výrazem vlastní nepatřičnosti sedí ve ztichlých vodách nočního jezera. Čeká tam na svoji zázračnou proměnu a vysvobození, které patrně nastanou s úplňkem. Krajina a její tajuplné jevy jsou dnes pro Vojtěcha stejně přitažlivým objektem zájmu, jakým byla dříve všudypřítomná figura a její stavební principy. Spojením obou se stal například cyklus Ukřižování, kde postupně převládl zájem o členitost a barvitost terénu a figura ustoupila do pozadí.
Dnes toto tragické memento střídá vyjasněná obloha s detailem letící vážky. I když je scenérie plná letní pohody a harmonie vrcholícího léta, vážka vzbuzuje neurčité podezření, neboť její měřítko jakoby překračovalo meze únosnosti. I v tomto obraze chvějivé krásy panuje latentní neklid, jako v nočních protějšcích se surrealistickou zvířecí figurou.
Malířský rukopis je na rozdíl od výrazných gest jeho předchozího období klidný a zjemnělý a pod vlivem italské renesance koloristicky prosyceny a pevný v ploše. Jeho původně sochařská dráha se rozrostla k malbě a kresbě, v nichž dnes nachází výraznější satisfakci než v modelování. Jeho obrazy jsou obsahové ryzí a vitální. Nabízejí řadu dalších úvah, které je třeba prozkoumat. Plastika jej technicky spoutává a jen málo si chce rozumět s jeho fantaskními koncepty. Zdá se, že budoucnost sochaře Vojty Adamce je nadále spíše v malbě.